Hasičský dort ke čtvrtým narozeninám

Abychom těch oslav neměli málo, tak Matýsek měl hned za čtrnáct dní čtvrté narozeniny. Pořád se mne vyptával, jestli dostane také tak krásný dort jako měl bráška.

Jasně, že jsem mu také jeden objednala. Protože má rád hasiče, zadání pro Ilču bylo jasné. Myslím, že ho splnila nad naše očekávání.

Matýsek byl nadšený. Na oslavě sfoukl svíčky a sám ho rozkrájel, aby se rozdělil s ostatními.

Tentokrát byl tmavý korpus s banánovým krémem a kousky banánů. Opět mňam. Tak a teď musíme držet až do jara dietu.....:-)

Autíčkový dort k prvním narozeninám

Je to neuvěřitelné, ale náš malý drobeček už oslavil první narozeniny. Jsem ráda, že je takový šikulka a dělá hrozné pokroky. Jsem na něho tak pyšná. Nemusíme chodit na rehabilitace, protože už dávno dohnal své vrstevníky. Snaží se chodit kolem nábytku a začíná mluvit, takže je náš domov plný dětského žvatlání.....mama, baba, tata, dede, ham, hají....a bráškovi říká Aťa. Je to úžasné. A po všem tom trápení je to i pro mne ta největší odměna.

Musím se tu pochlubit narozeninovým dortem, který mi pro Šimonka vyrobila moje příbuzná Ilča. Je moc šikovná. Dortík byl nejen krásný, ale také moc dobrý. Světlý korpus s tvarohovou náplní a ovocem. Byla to fakt mňamka.

Konečně jsem také něco ušila. Ale tím se pochlubím až příště....:-)

Rozloučení s pejskem Vendulkou

Právě před chvílí nás opustil náš milovaný pejsek Vendulka. Byla tou nejhodnější a nejkrásnější psí holčičkou, jakou jsme si mohli přát.

Už jsem tu o jejím pohnutém startu do života jednou psala - můžete si to přečíst tady.

Milovali jsme ji a snažili jsme se jí z celého srdce dát dobrý domov. Doufám, že byla ve svém životě šťastná a měla nás ráda stejně tak jako my ji.

Bude nám strašně moc chybět.

SodaStream Fizz Green

Hodně piji...ne nebojte, nemám problémy s alkoholem. Jen prostě za den vypiji klidně tři litry tekutin.....někdy i více....hlavně bílý čaj, bylinkový čaj nebo jen čistou vodu z kohoutku přefiltrovanou přes filtrační konvici Brita.

V létě se to moc hodí, nehrozí mi nějaká dehydratace nebo například v těhotenství a při kojení jsem byla v pohodě. Stejným směrem se snažím vést i synka Matýska a pokouším se napravit manžela, který zapomíná pít anebo vypije tak maximálně litr. Tedy pokud nejde o pivo. Když si někam vyrazí s kamarády "na jedno", tak pitný režim není najednou žádný problém....:-)

Takže Ježíšek byl u nás letos opravdu štědrý a kromě plnoautomatického kávovaru nám přinesl ještě domácí výrobník sodovky SodaStream Fizz Green (samozřejmě zelený, aby se mi hodil do kuchyně) bez LCD.

Takže, když zrovna nepijeme kávičku z nového přístroje, upíjíme sodovku. Se sycením to nějak nepřeháním.  Pro mne nebo pro Matýska stačí jedno zmáčknutí a voda je opravdu lehounce perlivá. Manžel si svůj nápoj sytí trochu více, ale on má rád bublinky. Já moc ne. K ochucení lze použít celou řadu sirupů SodaStream. Každý si určitě najde ten svůj oblíbený. Nejvhodnější variantou jsou asi ty z přírodní řady Goodness pro děti bez přidaných konzervantů, barviv a sladidel nebo z řady Clear. Sirup vydrží dlouho. Stačí ho opravdu jen kapička. Lze samozřejmě také použít běžné levnější sirupy z obchodu nebo jen šťávičku vymačkanou z citronu, limetky, pomeranče nebo mandarinky.

DéLonghi ECAM 23.450 S

Já i manžel máme oba moc rádi kávu. Hned, když se na trhu objevil kávovar Dolce Gusto, tak jsme si ho koupili. Káva z něho je moc dobrá a sortiment kapslí je opravdu široký. Jen ta cena není právě lichotivá - zejména u kávových specialit jako je cappuccino nebo latte macchiato. Čekali jsme, že cena půjde časem dolů, jak se na trhu budou objevovat další a další výrobci s podobnými produkty. Ale opak je pravdou. Cena se stále drží stejně vysoko. Jen občas, když má člověk štěstí, tak narazí na nějakou zajímavou akci. Ale i tak jsme za ty roky do těch kapslí narvali už celé jmění. Klidně bychom si dali dvě tři kávičky, ale za tuhle cenu jsme si to často rozmysleli a raději jsme se omezili v pití kávy.

Jednou jsme si řekli dost. Za ty peníze už bychom skoro měli nový kávovar. Začala jsem tedy surfovat po netu a hledat vhodného mazlíka, který by se stal dalším členem naší rodiny. Až jsem na něho narazila na stránkách firmy DéLonghi. Je to plnoautomat DéLonghi ECAM 23.450 S, který odpovídá našim finančním možnostem a zároveň splňuje vše, co od kávovaru očekáváme. 

Pak už jsem jen číhala na internetu, jestli ho nějaký prodejce bude mít v akci. Měla jsem štěstí a pár dní před Vánocemi jsem ho objednala na MALLu a za pár dní už stál v naší kuchyni. Protože bychom to zvědavostí do Štědrého dne nevydrželi, začali jsme ho hned používat. A zatím veliká spokojenost. Vydává horkou vodu na čaj, z horkého napěněného mléka dělám prckovi každé ráno kakao nebo jiné mléčné nápoje, pro nás pak  cappuccino, latte macchiato, caffe latte nebo jen obyčejnou (díky zrnkové kávě Lavazza však velmi chutnou) kávičku. 

Doufám, že si budeme spolu dlouho užívat krásné chvíle....:-)

Jesličky

V místním kostele Narození panny Marie je vždy na Vánoce až do Tří králů k vidění krásný Betlém. V loňském roce jsme tam Matýska vzali a on byl nadšený. Letos už se ptal sám, jestli se zase na ty figurky půjdeme podívat. Takže jsem o prvním vánočním svátku vyrazili do kostela. Je to moc krásná procházka lesem. Cestou jsem si povídali a zpívali koledy.

V kostele právě zpívala koledy místní country kapela Macechy a jejich přátelé. Bylo to moc krásné. Akustika v kostele je skvělá, takže vánoční koledy tam zněly opravdu kouzelně. Díváte se na jestličky a celým vaším tělem proudí vánoční atmosféra. Na konci rozdávali všem krásně nazdobené perníčky, což s nadšením ocenily hlavně děti.

A tady jsou. Nádherná práce.....:-)

Původně se prý v kostele vystavovaly dvoje jesličky. Dnes už je to směs vybraných postaviček z původních dvou. Před lety dokonce někdo jedny ukradl. Naštěstí se po čase všechny figurky našly pohozené na louce u lesa nedalo od kostela. Jednání některých lidí je opravdu zarážející.....:-(

Už se těšíme na příští rok, kdy je zase uvidíme.

Zachráněné Vánoce

Předem bych ráda všem poděkovala za milé komentáře a podporu, která pro mne opravdu moc znamenala. Když byl prcek připojený na přístrojích, já seděla na posteli a hlavou se mi honily různé myšlenky. Blížil se Štědrý den a já ho strašně chtěla strávit doma s manželem a oběma kluky. Naštěstí jsem měla sebou notebook a díky němu jsem byla v kontaktu se svými virtuálními kamarádkami, dobrými dušemi, které mě dokázaly podržet a podpořit v tu pravou chvíli. Už i při prohlížení všech těch krás, které jste za poslední dny stvořily, holky moje šikovné, jste mi dovolily na chvíli zapomenout na vše kolem mne. Takže ještě jednou díky.

Věděla jsem, že když se maličký nezlepší, budeme tam muset zůstat na Štědrý den oba, protože bych ho tam nikdy nenechala samotného tak, jak mi navrhovali. Ale brouček se moc snažil. V neděli ho odpojili z kyslíku a pozorovali, jak bude reagovat. Protože je to veliký šikulka, zvládl to dobře a v neděli večer nás pustili domů. Určitě si umíte představit tu obrovskou radost v celé rodině. Doma nás nadšeně vítali. Do třech do rána jsem se snažila dohnat, co se dalo, i když už se toho moc nedalo stihnout. Dárky jsme ale dobalili, stromeček nastrojili. Všechno jídlo mi dali moji rodiče, za což jsem jim moc vděčná a nikdy jim nebudu moci dost poděkovat, jak se o nás pěkně starají.

Takže to mělo šťastný konec a Vánoce se nám vydařily. Zasedli jsem společně ke štědrovečerní večeři a potom jsme si rozbalili dárečky, které nám tam Ježíšek nadělil. Pohled na zářící dětská očíčka je opravdu k nezaplacení....:-)

Vánoční pozdrav z nemocnice

Včerejší den byl dalším důkazem toho, že člověk si nemá dělat žádné plány. Alespoň u mne to tak je dost často. Naplánovala jsem si, jak v pátek upečeme s Matýskem dort pro Šimonka k sobotnímu svátku, zabalíme mu společně dáreček a večer si vlezeme všichni do jedné postele a budeme koukat na pohádku Říše hraček. Na sobotu jsem si naplánovala balení dárků, konečný úklid po stěhování a také to, že krásně nafotím kluky ve vánočním duchu, abych mohla rozeslat známým přáníčka k Vánocům a vám tady na blogu.

A jak to dopadlo? Šimonek měl ráno problémy s dýcháním, kašlal, byl bledý a zvracel. Takže cesta do nemocnice, kde si nás rovnou nechali na pozorování. Já tu teď sedím, dívám se na něho, jak je připojený na přístrojích a inhalátoru, a myslím na Matýska, který je doma s tatínkem. Doufám, že se nám chlapeček vylepší natolik, že nás zítra nebo nejpozději na Štědrý den ráno pustí domů, protože si Vánoce v nemocnici nechci vůbec připustit- bez vánoční pohody a klidu, bez mého milovaného broučka Matýska, bez manžela. Loňské mi zkazily problémy v těhotenství, tak jsem se na letošní, kdy budeme celá rodinka pohromadě, strašně těšila. Hlavně na ta rozzářená očíčka, jak uvidí stromeček a dárečky.

Teď to vypadá beznadějně. Ani nemusím psát, jak špatně na duši se cítím, a jak je mi do pláče.

Přejeme všem krásné a pohodové Vánoce.

Tak na nás, prosím, v tento vánoční čas myslete. Děkujeme.

Jak jsem psala Ježíškovi

Ano, ano. I já, ač už věkem dost poznamenaná, píši každý rok Ježíškovi dopis. Ráda se nechávám překvapovat, ale tohle je opravdu velmi praktické a osvědčilo se to, protože tím "někomu" ubude kopa starostí a přemýšlení a já zase pod stromečkem najdu to, co se mi právě hodí a co určitě využiji.

Letos můj dopis začínal asi nějak takhle:

Milý Ježíšku,

protože jsem letos skoro vůbec nezlobila, tak si myslím, že si nějaký ten dáreček zasloužím. Kdybys náhodou trochu tápal v tom, čím mi udělat radost na Štědrý den pod stromečkem, tady máš několik nápadů, aby jsi se nemusel dlouho trápit přemýšlením. Výběr nechám na Tobě, ale určitě budu mít radost ze všech Tvých dárečků, i když nebudou z tohoto seznamu.

Nejvíce si přeji očkování proti dětské obrně z Dárků pro život UNICEF.

Potom by se mi určitě hodila moskytiéra od UNICEF. Ta malárie v Africe je fakt prevít.

Pak už následoval výpis nechutně materialistického rázu.....chi, chi, chi....:-D

A tak prosím, zkuste někomu nebo sobě nadělit právě takový dárek. Mám to už odzkoušené a věřte mi, že na Štědrý den u rozsvíceného vánočního stromečku a v kruhu své rodiny vám těch pár řádků na darovacím certifikátu UNICEF opravdu rozzáří oči a zahřeje u srdíčka, když si uvědomíte, že jste někomu pomohli nebo že jste právě někomu dokonce zachránili život. A to stojí za to....:-)

UNICEF - DÁRKY PRO ŽIVOT

Běžím vás pozdravit....:-)

Vůbec se mi nechce věřit, jak ten čas letí. Už je to měsíc od mého posledního příspěvku. Stydím se, ale to se nedá nic dělat. Vedu teď akční život matky na rodičovské dovolené.

Malinký Šimonek měl problémy s dýcháním, takže jsem dostali inhalátor a jeden lék, který máme dvakrát denně inhalovat. Nebudu se tu rozepisovat, jaký boj každý den prožívám, abych do něho ty léky dostala. Brání se, křičí, pláče, vzteká se....musím ho zabalit jakou kuklu do deky, aby se tolik nebránil. Někdy mám pocit, že mám doma chobotnici a ne chlapečka, který má dvě ručičky a dvě nožičky. Po takovém boji ho pak konejším v náručí a omlouvám se mu, protože jako maminka nemám vůbec dobrý pocit z takového mučení.

Se změnou počasí přišel starší Matýsek k parádnímu kašli a rýmě, se kterými bojujeme vlastně až doposud. Pak se k tomu přidaly teploty a zvracení. Dvě pekelné noci. Však to většina z vás zná. Když jsem myslela, že máme vyhráno, chytl to Šimonek, což bylo mnohem horší. Další dvě noci bez spánku. Teď už je to lepší, ale i tak toho mám plné brýle a večer padnu do postele jako podťatá. Na nějaké surfování po netu nemám vůbec sílu. Zvládnu občas uklidit, sem tam něco uvařit a upéct. Přes den nevím, co dříve...přebalit, zacvičit, nakojit, dokrmit z lahve, odsávat rýmičku, inhalovat a tak pořád dokola. Ale dělám to z láskou, to je hlavní....:-D

Minulý týden nám přidali další lék na inhalování, takže ten boj svádím už čtyřikrát za den. Kvůli nachlazení je zase očkování v nedohlednu......tím pádem i školka pro Matýska. Už by potřeboval děti jako sůl. Se mnou si moc srandy neužije, i když se snažím vymýšlet příběhy a stavět z Lega vše možné, modelovat, kreslit, nemám na něho tolik času. Ve školce by si krásně hrál, pobavil by se a odpoledne bychom si užili společně. Ale žádné stěžování a šup šup něco dělat.....za chvíli bude čas večeře, tak je potřeba něco dobrého uvařit....:-D

Už se na vás všechny zase těším.....:-D

Někdy věci nedopadnou tak, jak si je naplánujete.

Abych se přiznala, docela jsem se těšila na září. Matýsek nastoupí do školky, najde si kamarády, krásně se vyřádí, vyhraje si. Budeme se na sebe těšit a po návratu ze školky něco společně podnikneme. Já budu mít dopoledne více klidu na péči o Šimonka, čas na domácnost, která už o pořádný úklid přímo žadoní, a možná se konečně dostane na nějaké to tvoření, když bude miminko spinkat. Nakoupila jsem látečky od Melluzínky a objednala jsem si u Ivanky zářijový kurzík s názvem Pillow Party na stránkách Bellet.

A teď přišla ta realita. Protože nemá prcek stále vyzrálý imunitní systém, odmítli mi ho opět naočkovat. Mělo to být začátkem srpna, pak koncem, ale teď v září mi to odmítli už potřetí. To znamená, že naše sedmi měsíční mimčo je stále bez základního očkování hexavakcínou a Prevenarem. Proto jsme museli změnit plány a Matýskův nástup do školky se musí odložit na neurčito. Dokud nebude mít bráška základní očkování, nemůžeme ho poslat do školky, kde, co si budeme povídat, se to bacily jen hemží. Měla bych strach, že něco přinese domů a měli bychom zase zbytečně o starost navíc. Ani doktoři mi to moc nedoporučili.......:-(

Tím moje plány utrpěli povážlivou trhlinu. No co, to je život, řekla jsem si. Třeba to nějak vykoumám a nějaký čas na tvoření si přeci jen urvu. Ta domácnost bude muset počkat....:-D Ale to ještě nebyl zdaleka konec našich strastí.

V sobotu měl prcek nějaké dýchací obtíže a slabý záchvat, při kterém se dusil. Okamžitě mě napadlo, že jde o záchvat epilepsie, což se bohužel u takhle nezralých novorozenců občas stává. Můj svět se opět zhroutil jako domeček z karet a probrečela jsem dva dny v kuse. V nemocnici si nás pěkně prohlédli a rovnou si nás tam nechali na pozorování. Brali mu krev, moč, dělali mu sono bříška, přišel na konzultaci neurolog. Snad šlo jen o problém s refluxem, kdy se mlíčko ze žaludku vrací do jícnu a miminko ho občas vdechne, což vyvolá takový záchvat, kdy nemůže dýchat. Co vám budu povídat. Byla jsem vyděšená k smrti. Doufám, že šlo jen o takovou maličkost a neprokáže se později něco horšího. Myslete na nás....:-)

Tohle už jsem nechtěla zažít. Užili jsem si toho po jeho narození až nad hlavu.
Snad jsme si tu smůlu tímhle vybrali.

Pohled na prcka v nemocniční postýlce je strašný. Nemohla jsem spát. I když byl pro jistotu napojený na přístrojích, měla jsem o něho strach a pořád jsem ho kontrolovala. Navíc tam v noci naříkaly dětičky v ostatních pokojích, že je něco bolí. Bylo mi příšerně, každou maminku musí tohle drásat.

Na tohle už se kouká lépe, že? Fotečka z druhého dne.

Po návratu z nemocnice na mne doma čekal balíček od Belletkovic, takže veliká radost....:-)

Když jsem naživo viděla ten charm pack podzimních láteček od Mody, zamrzelo mne, že jsem si nekoupila více. Jsou to fakt úžasné barvičky a vzory.

Ty příšerkové látečky jsou moc krásné....mají nádherné syté barvy.

Jsou tak roztomilé....:-)

Samozřejmě jedna autíčková.

Děkuji, pokud jste dočetli až sem. Moc mě mrzí, že se nemůžu účastnit kurzu Pillow Party, ale všechny aktérky sleduji a kochám se tím, co vytvořily. Je to taková malá náplast na to, že já sama tvořit nemůžu.

Od podzimu se můj život nějak zašmodrchal....:-)

Máte chviličku???.....Jestli ano, tak vám povyprávím, co jsem posledních pár měsíců dělala a proč jsem se tu vůbec nevyskytovala.

Původně byl tenhle článek stráááášně dlouhý a zdlouhavě jsem v něm vysvětlovala, co všechno se mi za těch pár měsíců, kdy jsem tu nebyla, stalo. Ale pak jsem ho smazala a rozhodla se to zkrátit, protože nemá velký smysl se v tom nějak patlat a řešit to a trápit se. Takže asi takhle.....

V srpnu jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. Nějakou dobu jsme se bez úspěchu snažili, takže radost veliká. Přesto jsem měla obavy, protože při prvním těhu jsem tři měsíce proležela (z toho dva v nemocnici), abych prcka vůbec donosila. Když jsem se trochu zklidnila, přišla první rána.

Po krevních odběrech nám oznámili, že máme nějaké špatné výsledky a poslali nás rovnou do Prahy. V Gennetu nám udělali ultrazvuk, který dopadl dobře, přesto výsledek zněl nekompromisně - pozitivní screeningový nález na vrozené vývojové vady 1:80, což je velmi vysoké číslo. Můj život se změnil během jedné chvíle v peklo. Strach, slzy, zoufalství. Byla jsem na úplném dně. Každý mě tlačil do toho, abych šla na odběr plodové vody. Bohužel se o tom často mluví jako o rutinním zákroku, který dělají doktoři na počkání. Pro všechny to, ale tak šťastně nekončí. Kvůli problémům v prvním těhu jsem měla strach to absolvovat. Co když budu zrovna ta jedna ze sta, pro kterou to dopadne špatně? Co když je mimčo v pořádku, vždyž jsou to jen statistické výpočty a skutečnost může být úplně jiná? Co když kvůli amniocentéze dostanu předčasně stahy a porodím třeba ve 20. týdnu? To by pro něho byla jasná smrt. Nedostalo by žádnou šanci. Takové myšlenky se mi honily hlavou 24 hodin denně, špatně jsme spala, jedla. Nad vodou mě držel jen syn, který mě občas donutil na všechno zapomenout, a manžel, který mi byl velikou oporou. Bez něho bych to nikdy nezvládla překonat.

Čekalo nás několik nekonečných týdnů čekání. Byl advent, blížily se Vánoce. Můj oblíbený čas, který jsem tentokráte přetrpěla a chtěla mít co nejdříve za sebou. Nejdříve přišly na řadu další odběry krve a pak čekání na celkový výsledek screeningu, který dopadl negativně. Na genetickém ultrazvuku ve 20. týdnu se také neobjevily žádné odchylky od normálu, takže jsme se s manžou rozhodli dát mimču šanci. Nechtěli jsem si prostě připustit, že není něco v pořádku, takže proč ho vystavovat takovému riziku. Na plodovku jsem nešla. Teď nám nezbývalo než čekat, jak to dopadne a jestli se mimčo narodí zdravé. Hrůza!!! Jak to vydržím těch 20 týdnů.

No, nemusela jsem čekat tak dlouho. Přesně ve stejnou dobu, kdy jsem začala mít problémy v prvním těhu, jsem je začala mít i v druhém. V následujících dnech jsem si připadala jako na tobogánu. Hospitalizace u nás v nemocnici a okamžitý převoz rychlou do Prahy k Apolináři. Tam se to nějak všechno zamotalo a já jsem po 14 dnech porodila v 27+3 (na konci šestého měsíce) svého druhého chlapečka - váha 1260 g, délka 38 cm. Byl to ten nekrásnější, ale zároveň nejděsivější okamžik v mém životě. Strašný strach o jeho život - první dny byly příšerné. Nemohla jsem pro něho nic udělat. Jen jsem se strachem chodila k inkubátoru a držela mu pěstičky, aby to zvládl bez problémů. Ten pocit, když otevíráte dveře, vcházíte do místnosti, jdete k inkubátoru a doufáte, že tam váš prcek ještě leží a je v pořádku - to se nedá prostě popsat. Pokaždé mi bušelo srdíčko tak, že jsem měla strach, že mi vyskočí ven. Naštěstí jsem se ho mohla dotýkat, chovat - klokánkovat, přebalovat, i když byl tak křehoučký, maličký, zranitelný.

Po porodu dýchal sám díky lékům, které mi stihli doktoři dát, takže na ARU strávil jen týden. Byl tak šikovný a dobře prospíval, že ho rovnou přeložili na pokoj intermediární péče. Po deseti dnech mě z nemocnice propustili. To byly potoky slz, když jsem musela jet domů a musela jsem ho tam nechat minimálně další dva měsíce. Cesta domů byla příšerná. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že po měsíci uvidím staršího synka, že budu spát ve své posteli a že se budu sprchovat ve své sprše, ale......ale......:-( Ten pocit viny, že jsem ho opustila byl nesnesitelný. Zaměřila jsem se tedy na kojení a  za vydatné pomoci odsávačky jsem se rozkojila, což považuji za malý zázrak. Odstříkané mlíčko jsme mu tam vozili každý druhý den. Dokonce jsme i zkoušeli při našich návštěvách i kojit. To cestování sem a tam bylo únavné.

Koncem března nás přeložili na naši žádost do bližší nemocnice, kde mají také skvělé centrum intermediární péče, a z té nás po 14 dnech pustili domů, protože jsme jim ukázali, že jsem šikulky a umíme se o sebe postarat. Při propuštění měl něco málo přes 2 kila.

Péče o takového prcka je náročnější, protože neustále dáváme nějaké vitamínky a hodně cvičíme, což mi zabírá spoustu času. Téměř každý týden jsme na nějaké kontrole u doktora - chodíme na pediatrii, do rizikové poradny pro nedonošence, k neurologovi, ke kardiologovi, na rehabilitace, teď ještě k ortopedovi na kyčle.....prostě pořád něco. Alespoň vím, že dobře prospívá, když je stále pod takovou kontrolou.

Když se nestarám o něho, mám tu toho staršího, který dooooost žárlí, takže stavíme z Lega, kreslíme, zpíváme, tancujeme, chodíme na vycházky a pořád něco podnikáme, aby se zabavil a necítil se odstrčený, což bohužel trochu je.......a domácnost a koníčky zahálejí a ještě nějakou dobu budou......chi, chi, chi......Ale co, kluci jsou moje největší zlatíčka a komu jinému bych měla věnovat svůj čas.....:-)

No a to je on......náš Šimonek......:-D

Tak nám držte pěstičky, ať to všechno dobře dopadne. Děkujeme.

Nový miláček v mé kuchyni

Ráda bych vám představila svého nového miláčka, který se nastěhoval do mé kuchyně. Trávím s ním teď spoustu času, což je vidět i na mých stránkách a na ručičce u váhy......manžel už mě prosí, abych přestala péct ty dobroty nebo za chvíli se do ničeho nevejde......chi, chi, chi....:-D

Tak to je on.........kuchyňský robot Artisan od firmy Kitchen Aid.

Zamilovala jsem se do něho při sledování pořadu Kuchařská pohotovost, kde jeden z výrobků Artisan od Kitchen Aid používá šéfcukrář Vladimír Krofta. Když jsem uviděla, jak mu s ním jde od ruky a jak mu usnadňuje práci, rozhodla jsem se, že ho musím mít také. Tedy, toho robota.....:-)

Sice nějakou dobu trvalo než jsem si na něho našetřila, ale jsem šťastná, že jsem si mohla svůj sen splnit.

Tichá vzpomínka

Dnes nás opustila naše babička - maminka mého táty.

Odešla po dlouhé nemoci ve věku neuvěřitelných 90 let. 

Ráda bych jí touhle fotečkou svíčky,

která právě hoří na mém stole,

věnovala tichou vzpomínku.

Ráda bych vám představila naše zvířecí miláčky.

První se jmenuje Harry Potter. Moje posedlost touhle pohádkovou postavou se velmi výrazně promítla do výběru jeho jména. Původně se tožit tenhle papírový kocourek jmenuje Fuze Boney Bytte Crazy Blue, což bylo v reálném životě dost nepoužitelné. Je to britská krátkosrstá kočka. Harry Potter je také Brit, tak proč ne, že? Je to kocourek pouze domácí pelíškový. Párkrát byl venku, ale všechno ho tam dost děsí, takže se rychle schová u nás doma. Jsem ráda, alespoň mi ho nemůže přejet auto.

Je to ten na fotce vpravo....:-)

Vypadá trochu jako starý mrzout a vlastně také je.....chi, chi, chi.

Dalším broučkem je Wendy, ale říkáme jí Vendulka nebo Vincek, když nás naštve. Je to čistokrevný voříšek. Můj tchán ji dostal k narozeninám od své vnučky, které nebyl lhostejný její osud. Blízko jejího domu totiž měl někdo takovou malou ohrádku a v ní u boudy uvázanou fenu. Byl to zřejmě velký milovník zvířat, protože jí občas přinesl i něco k jídlu. Nebýt místních lidí, tak by dávno pošla. Když se jí narodilo štěně, motalo se nejdříve jen kolem mámy, jenže pak objevilo díru v plotu a začalo se vydávat na čím dál delší a nebezpečnější výlety. Majiteli, kterého nezajímala ani ta fena, to vůbec netrápilo. Tak jednou, když se štěňátko už delší čas toulalo po okolí, ho prostě sebrala a dovezla k nám. Tchán ho nejdříve nechtěl. Pár měsíců před tím jim umřel pejsek Robin a oni se zařekli, že už žádného nechtějí. Ale pak ho dostal k narozeninám a to už se odmítnout nedalo. Je to už deset let a je to naše milované zlatíčko.

Další na řadě je Borůvka. Je to také nalezenec a měla ještě pohnutější start do života než pejsek Vendulka. Jednou jdu takhle z práce. Raduji se, že je pátek, sluníčko svítí, prostě paráda. Najednou jsem viděla u silnice přejetou krásnou kočičku. Byla mrtvá. Jsem kočičí máma, takže je mi pokaždé smutno, když na něco takového narazím. Krásný víkend zaplašil smutné myšlenky. Jsem na zahradě a vychutnávám si krásné počasí. Jenže pořád slyším nějaký zvuk, který se v určitých intervalech opakoval. Nejdříve jsem si myslela, že je to nějaký ptáček, ale nebyl. Tak jsem zkoumavě šla podle zvuku a zjistila jsem, že se ozývá z dřevěné kůlny na sousedově zahradě. Nebylo už pochyb o tom, že je to kočičí nářek. Pak mi to došlo. Pane Bože, ta přejetá kočka kousek odtud!!! Měla tady určitě koťata a zajelo ji auto, když se k nim vracela. Řekla jsem to sousedce, která právě plela zahradu. Řekla mi, že je jí to jedno. Byla jsem bezradná a prosila jsem ji, že tam umřou. S ní to ani nehlo. Nakonec přišel její manžel, vzal kbelík, koťata dal do něho a položil ho k nám za hradbu. Pak zase beze slova odešel. Nechápala jsem. Pral se ve mně strašný vztek a nenávist. Klidně by je tam nechala umřít a ani by nehnula brvou. Nechápala jsem to. Už je to pět let, ale do dnešního dne jsem ji to nezapomněla. Nemluvím s ní, jen ji pozdravím. To je slušnost. V kbelíku byla dvě koťata na pokraji smrti. Obě se mi vešla do jedné dlaně, tak byla maličká. Dva dny bez jídla se na ni také dost podepsaly. Takže jsem se začala starat, krmit, ošetřovat a podařilo se mi z nich doslova a do písmene vypiplat dvě krásná, zdravá a čilá koťata. Dostala jména Jahůdka a Borůvka. Jahůdku si vzali hodní lidé, Borůvka zůstala u nás.