pondělí 23. července 2012

Focaccia - slaný italský koláč s rajčaty

Konečně jsem zase nastartovala šicí maraton. Včera jsem dokončila dáreček pro kamarádku k narozeninám, ale ještě jsem neměla čas ho nafotit a pochlubit se. Večer se budu pouštět do dárečku pro neteř. Zatím je to ve fázi plánovaní a vybírání látek. Některé se už třepotají venku na šnůře, protože je dnes venku kupodivu krásně teplíčko, tak proč toho rychle nevyužít.

Tak sem alespoň vkládám věcičky, které jsem si nafotila a připravila ještě v lednu, ale nestíhala jsem je na svém blogu publikovat.

Milujeme focacciu. To spojení rajčátek, oliv, rozmarýnu a mořské soli na právě upečeném teploučkém chlebíku......tu vůni cítím ještě teď.


Na netu najdete jistě spoustu receptů. Já používám tenhle:

475 g hladké mouky
1 lžička cukru
1 lžička soli
1 1/2 lžičky instatního sušeného droždí
3 lžíce olivového oleje
275 ml vody

Dále budeme potřebovat:

cherry rajčátka
černé olivy
krystalovou sůl
rozmarýnu (čerstvou nebo sušenou)
olivový olej

Smícháme mouku, cukr, sůl a droždí. Přidáme olej a postupně přidáváme podle potřeby vodu, abychom získali vláčné těsto. Přikryjeme pomaštěnou potravinářskou fólií a necháme na teplém místě kynout alespoň 1 hodinu. Na pomoučněném vále prohněteme, rozdělíme na dva díly a rozválíme do požadovaného tvaru. Přeneseme na plech s pečícím papírem. Prstem uděláme do těsta několik důlků, do kterých potom vmáčkneme cherry rajčátka (někdy dávám celá, někdy je půlím - záleží jaká se mi podaří koupit) a olivy (černé jsem nikdy neměla moc ráda, ale tady jim to vyloženě "sluší"). Na závěr přidáme rozmarýnu (nejlépe pár snítek čerstvé) a posypeme hrubozrnou solí. Necháme ještě tak 20 minut kynout. Pak zlehka potřeme olivovým olejem a šup s tím do vyhřáté trouby - já peču na 180°C tak 15-20 minut. Záleží na vaší troubě. Je potřeba si to dobře hlídat, aby to mělo krásnou zlatavou barvičku jako na mých fotečkách.



O tom, že to chutná fantasticky nemusím snad ani psát. Ještě teplou ji natrhám na kusy a už se všichni cpeme. Výborné třeba k zeleninovému salátku nebo na zahradní párty. Vyzkoušejte....neprohloupíte.....:-D


DOBROU CHUŤ.

sobota 21. července 2012

Dortíček jako pro princeznu

Ráda brouzdám nejen po blozích o šití, ale např. také o vaření. Mám pár velmi oblíbených blogů, které vám tady postupně představím.

Mám v květnu svátek. Potřebovala jsem něčím pohostit rodinu, tak jsem si vybrala dortíček Princezna. Ti, co navštěvují obchodní domy Ikea, ví určitě o čem je řeč.


Musím říct, že recept byl opravdu jednoduchý, korpus krásně nadýchaný - měla jsem domácí vajíčka, takže i nááádherně žluťoučký - a krémík lahodný a svěží. Při pečení korpusu mi pomáhal náš prcek. Krém a zdobení jsem už raději dělala sama. To by asi moc dobře nedopadlo. No, dobře....dělala jsem, co jsem mohla. Já jsem s výsledkem spokojená.


Na potahování jsem použila bílou potahovací hmotu Formix, kterou jsem obarvila potravinářskou barvou. Myslím si, že jsem tu zelenou trefila úžasně. Je krásně pastelová - přesně tak to mám ráda.


Potažené dortíky se nemají dávat do lednice, protože se po vyndání do tepla opotí. Bohužel bylo venku takové vedro, že jsem si netroufla ho do akce nechat povalovat v kuchyni, takže jsem to musela udělat. A co myslíte? Opotil se.....chudáček motýlek....:-D

No a teď k mému oblíbenému blogu. Lucie je strašně šikovná holčina, která peče, vaří a fotí. Více skvostů najdete na jejích stránkách a určitě se tam nebudete nudit. Hlavně budete hodně slintat a přemýšlet, co dobrého si podle ní uvaříte nebo upečete. Takže.....tady jsou.....CHEZ LUCIE.

úterý 17. července 2012

Od podzimu se můj život nějak zašmodrchal....:-)

Máte chviličku???.....Jestli ano, tak vám povyprávím, co jsem posledních pár měsíců dělala a proč jsem se tu vůbec nevyskytovala.

Původně byl tenhle článek stráááášně dlouhý a zdlouhavě jsem v něm vysvětlovala, co všechno se mi za těch pár měsíců, kdy jsem tu nebyla, stalo. Ale pak jsem ho smazala a rozhodla se to zkrátit, protože nemá velký smysl se v tom nějak patlat a řešit to a trápit se. Takže asi takhle.....

V srpnu jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. Nějakou dobu jsme se bez úspěchu snažili, takže radost veliká. Přesto jsem měla obavy, protože při prvním těhu jsem tři měsíce proležela (z toho dva v nemocnici), abych prcka vůbec donosila. Když jsem se trochu zklidnila, přišla první rána.

Po krevních odběrech nám oznámili, že máme nějaké špatné výsledky a poslali nás rovnou do Prahy. V Gennetu nám udělali ultrazvuk, který dopadl dobře, přesto výsledek zněl nekompromisně - pozitivní screeningový nález na vrozené vývojové vady 1:80, což je velmi vysoké číslo. Můj život se změnil během jedné chvíle v peklo. Strach, slzy, zoufalství. Byla jsem na úplném dně. Každý mě tlačil do toho, abych šla na odběr plodové vody. Bohužel se o tom často mluví jako o rutinním zákroku, který dělají doktoři na počkání. Pro všechny to, ale tak šťastně nekončí. Kvůli problémům v prvním těhu jsem měla strach to absolvovat. Co když budu zrovna ta jedna ze sta, pro kterou to dopadne špatně? Co když je mimčo v pořádku, vždyž jsou to jen statistické výpočty a skutečnost může být úplně jiná? Co když kvůli amniocentéze dostanu předčasně stahy a porodím třeba ve 20. týdnu? To by pro něho byla jasná smrt. Nedostalo by žádnou šanci. Takové myšlenky se mi honily hlavou 24 hodin denně, špatně jsme spala, jedla. Nad vodou mě držel jen syn, který mě občas donutil na všechno zapomenout, a manžel, který mi byl velikou oporou. Bez něho bych to nikdy nezvládla překonat.

Čekalo nás několik nekonečných týdnů čekání. Byl advent, blížily se Vánoce. Můj oblíbený čas, který jsem tentokráte přetrpěla a chtěla mít co nejdříve za sebou. Nejdříve přišly na řadu další odběry krve a pak čekání na celkový výsledek screeningu, který dopadl negativně. Na genetickém ultrazvuku ve 20. týdnu se také neobjevily žádné odchylky od normálu, takže jsme se s manžou rozhodli dát mimču šanci. Nechtěli jsem si prostě připustit, že není něco v pořádku, takže proč ho vystavovat takovému riziku. Na plodovku jsem nešla. Teď nám nezbývalo než čekat, jak to dopadne a jestli se mimčo narodí zdravé. Hrůza!!! Jak to vydržím těch 20 týdnů.

No, nemusela jsem čekat tak dlouho. Přesně ve stejnou dobu, kdy jsem začala mít problémy v prvním těhu, jsem je začala mít i v druhém. V následujících dnech jsem si připadala jako na tobogánu. Hospitalizace u nás v nemocnici a okamžitý převoz rychlou do Prahy k Apolináři. Tam se to nějak všechno zamotalo a já jsem po 14 dnech porodila v 27+3 (na konci šestého měsíce) svého druhého chlapečka - váha 1260 g, délka 38 cm. Byl to ten nekrásnější, ale zároveň nejděsivější okamžik v mém životě. Strašný strach o jeho život - první dny byly příšerné. Nemohla jsem pro něho nic udělat. Jen jsem se strachem chodila k inkubátoru a držela mu pěstičky, aby to zvládl bez problémů. Ten pocit, když otevíráte dveře, vcházíte do místnosti, jdete k inkubátoru a doufáte, že tam váš prcek ještě leží a je v pořádku - to se nedá prostě popsat. Pokaždé mi bušelo srdíčko tak, že jsem měla strach, že mi vyskočí ven. Naštěstí jsem se ho mohla dotýkat, chovat - klokánkovat, přebalovat, i když byl tak křehoučký, maličký, zranitelný.

Po porodu dýchal sám díky lékům, které mi stihli doktoři dát, takže na ARU strávil jen týden. Byl tak šikovný a dobře prospíval, že ho rovnou přeložili na pokoj intermediární péče. Po deseti dnech mě z nemocnice propustili. To byly potoky slz, když jsem musela jet domů a musela jsem ho tam nechat minimálně další dva měsíce. Cesta domů byla příšerná. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že po měsíci uvidím staršího synka, že budu spát ve své posteli a že se budu sprchovat ve své sprše, ale......ale......:-( Ten pocit viny, že jsem ho opustila byl nesnesitelný. Zaměřila jsem se tedy na kojení a  za vydatné pomoci odsávačky jsem se rozkojila, což považuji za malý zázrak. Odstříkané mlíčko jsme mu tam vozili každý druhý den. Dokonce jsme i zkoušeli při našich návštěvách i kojit. To cestování sem a tam bylo únavné.

Koncem března nás přeložili na naši žádost do bližší nemocnice, kde mají také skvělé centrum intermediární péče, a z té nás po 14 dnech pustili domů, protože jsme jim ukázali, že jsem šikulky a umíme se o sebe postarat. Při propuštění měl něco málo přes 2 kila.

Péče o takového prcka je náročnější, protože neustále dáváme nějaké vitamínky a hodně cvičíme, což mi zabírá spoustu času. Téměř každý týden jsme na nějaké kontrole u doktora - chodíme na pediatrii, do rizikové poradny pro nedonošence, k neurologovi, ke kardiologovi, na rehabilitace, teď ještě k ortopedovi na kyčle.....prostě pořád něco. Alespoň vím, že dobře prospívá, když je stále pod takovou kontrolou.

Když se nestarám o něho, mám tu toho staršího, který dooooost žárlí, takže stavíme z Lega, kreslíme, zpíváme, tancujeme, chodíme na vycházky a pořád něco podnikáme, aby se zabavil a necítil se odstrčený, což bohužel trochu je.......a domácnost a koníčky zahálejí a ještě nějakou dobu budou......chi, chi, chi......Ale co, kluci jsou moje největší zlatíčka a komu jinému bych měla věnovat svůj čas.....:-)

No a to je on......náš Šimonek......:-D


Tak nám držte pěstičky, ať to všechno dobře dopadne. Děkujeme.

pondělí 16. července 2012

Nový miláček v mé kuchyni

Ráda bych vám představila svého nového miláčka, který se nastěhoval do mé kuchyně. Trávím s ním teď spoustu času, což je vidět i na mých stránkách a na ručičce u váhy......manžel už mě prosí, abych přestala péct ty dobroty nebo za chvíli se do ničeho nevejde......chi, chi, chi....:-D

Tak to je on.........kuchyňský robot Artisan od firmy Kitchen Aid.



Zamilovala jsem se do něho při sledování pořadu Kuchařská pohotovost, kde jeden z výrobků Artisan od Kitchen Aid používá šéfcukrář Vladimír Krofta. Když jsem uviděla, jak mu s ním jde od ruky a jak mu usnadňuje práci, rozhodla jsem se, že ho musím mít také. Tedy, toho robota.....:-)


Sice nějakou dobu trvalo než jsem si na něho našetřila, ale jsem šťastná, že jsem si mohla svůj sen splnit.