úterý 17. července 2012

Od podzimu se můj život nějak zašmodrchal....:-)

Máte chviličku???.....Jestli ano, tak vám povyprávím, co jsem posledních pár měsíců dělala a proč jsem se tu vůbec nevyskytovala.

Původně byl tenhle článek stráááášně dlouhý a zdlouhavě jsem v něm vysvětlovala, co všechno se mi za těch pár měsíců, kdy jsem tu nebyla, stalo. Ale pak jsem ho smazala a rozhodla se to zkrátit, protože nemá velký smysl se v tom nějak patlat a řešit to a trápit se. Takže asi takhle.....

V srpnu jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná. Nějakou dobu jsme se bez úspěchu snažili, takže radost veliká. Přesto jsem měla obavy, protože při prvním těhu jsem tři měsíce proležela (z toho dva v nemocnici), abych prcka vůbec donosila. Když jsem se trochu zklidnila, přišla první rána.

Po krevních odběrech nám oznámili, že máme nějaké špatné výsledky a poslali nás rovnou do Prahy. V Gennetu nám udělali ultrazvuk, který dopadl dobře, přesto výsledek zněl nekompromisně - pozitivní screeningový nález na vrozené vývojové vady 1:80, což je velmi vysoké číslo. Můj život se změnil během jedné chvíle v peklo. Strach, slzy, zoufalství. Byla jsem na úplném dně. Každý mě tlačil do toho, abych šla na odběr plodové vody. Bohužel se o tom často mluví jako o rutinním zákroku, který dělají doktoři na počkání. Pro všechny to, ale tak šťastně nekončí. Kvůli problémům v prvním těhu jsem měla strach to absolvovat. Co když budu zrovna ta jedna ze sta, pro kterou to dopadne špatně? Co když je mimčo v pořádku, vždyž jsou to jen statistické výpočty a skutečnost může být úplně jiná? Co když kvůli amniocentéze dostanu předčasně stahy a porodím třeba ve 20. týdnu? To by pro něho byla jasná smrt. Nedostalo by žádnou šanci. Takové myšlenky se mi honily hlavou 24 hodin denně, špatně jsme spala, jedla. Nad vodou mě držel jen syn, který mě občas donutil na všechno zapomenout, a manžel, který mi byl velikou oporou. Bez něho bych to nikdy nezvládla překonat.

Čekalo nás několik nekonečných týdnů čekání. Byl advent, blížily se Vánoce. Můj oblíbený čas, který jsem tentokráte přetrpěla a chtěla mít co nejdříve za sebou. Nejdříve přišly na řadu další odběry krve a pak čekání na celkový výsledek screeningu, který dopadl negativně. Na genetickém ultrazvuku ve 20. týdnu se také neobjevily žádné odchylky od normálu, takže jsme se s manžou rozhodli dát mimču šanci. Nechtěli jsem si prostě připustit, že není něco v pořádku, takže proč ho vystavovat takovému riziku. Na plodovku jsem nešla. Teď nám nezbývalo než čekat, jak to dopadne a jestli se mimčo narodí zdravé. Hrůza!!! Jak to vydržím těch 20 týdnů.

No, nemusela jsem čekat tak dlouho. Přesně ve stejnou dobu, kdy jsem začala mít problémy v prvním těhu, jsem je začala mít i v druhém. V následujících dnech jsem si připadala jako na tobogánu. Hospitalizace u nás v nemocnici a okamžitý převoz rychlou do Prahy k Apolináři. Tam se to nějak všechno zamotalo a já jsem po 14 dnech porodila v 27+3 (na konci šestého měsíce) svého druhého chlapečka - váha 1260 g, délka 38 cm. Byl to ten nekrásnější, ale zároveň nejděsivější okamžik v mém životě. Strašný strach o jeho život - první dny byly příšerné. Nemohla jsem pro něho nic udělat. Jen jsem se strachem chodila k inkubátoru a držela mu pěstičky, aby to zvládl bez problémů. Ten pocit, když otevíráte dveře, vcházíte do místnosti, jdete k inkubátoru a doufáte, že tam váš prcek ještě leží a je v pořádku - to se nedá prostě popsat. Pokaždé mi bušelo srdíčko tak, že jsem měla strach, že mi vyskočí ven. Naštěstí jsem se ho mohla dotýkat, chovat - klokánkovat, přebalovat, i když byl tak křehoučký, maličký, zranitelný.

Po porodu dýchal sám díky lékům, které mi stihli doktoři dát, takže na ARU strávil jen týden. Byl tak šikovný a dobře prospíval, že ho rovnou přeložili na pokoj intermediární péče. Po deseti dnech mě z nemocnice propustili. To byly potoky slz, když jsem musela jet domů a musela jsem ho tam nechat minimálně další dva měsíce. Cesta domů byla příšerná. Byla jsem na jednu stranu šťastná, že po měsíci uvidím staršího synka, že budu spát ve své posteli a že se budu sprchovat ve své sprše, ale......ale......:-( Ten pocit viny, že jsem ho opustila byl nesnesitelný. Zaměřila jsem se tedy na kojení a  za vydatné pomoci odsávačky jsem se rozkojila, což považuji za malý zázrak. Odstříkané mlíčko jsme mu tam vozili každý druhý den. Dokonce jsme i zkoušeli při našich návštěvách i kojit. To cestování sem a tam bylo únavné.

Koncem března nás přeložili na naši žádost do bližší nemocnice, kde mají také skvělé centrum intermediární péče, a z té nás po 14 dnech pustili domů, protože jsme jim ukázali, že jsem šikulky a umíme se o sebe postarat. Při propuštění měl něco málo přes 2 kila.

Péče o takového prcka je náročnější, protože neustále dáváme nějaké vitamínky a hodně cvičíme, což mi zabírá spoustu času. Téměř každý týden jsme na nějaké kontrole u doktora - chodíme na pediatrii, do rizikové poradny pro nedonošence, k neurologovi, ke kardiologovi, na rehabilitace, teď ještě k ortopedovi na kyčle.....prostě pořád něco. Alespoň vím, že dobře prospívá, když je stále pod takovou kontrolou.

Když se nestarám o něho, mám tu toho staršího, který dooooost žárlí, takže stavíme z Lega, kreslíme, zpíváme, tancujeme, chodíme na vycházky a pořád něco podnikáme, aby se zabavil a necítil se odstrčený, což bohužel trochu je.......a domácnost a koníčky zahálejí a ještě nějakou dobu budou......chi, chi, chi......Ale co, kluci jsou moje největší zlatíčka a komu jinému bych měla věnovat svůj čas.....:-)

No a to je on......náš Šimonek......:-D


Tak nám držte pěstičky, ať to všechno dobře dopadne. Děkujeme.

12 komentářů:

  1. Moni, prožili jste si toho hodně, tak vám držím pěsti, ať se vám všem dobře daří.

    OdpovědětVymazat
  2. Prý chi chi. Já mám slzy v očích. Já to tušila, že to nebude jenom tak. Gratuluji k Šimonkovi je krásný, přeji oběma hodně sil a pevné zdraví. A budu vyhlížet další zprávy jak se vám daří. Jana

    OdpovědětVymazat
  3. Moniko, páááni, držím ŠIMONKOVI pěsti!!!!
    Jseš statečná! Takováhle rozhodnutí chtějí sakramentský kus odvahy. Zvládneš to:)) ...máš skvělý kluky, kteří Tě podrží!!!

    OdpovědětVymazat
  4. ...a děkuji za milý komentík u mě na blogu:))

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Moničko, máš obrovské srdce a přeji vám všem hodně zdravíčka a štěstíčka a hodně radosti v nelehkém starání. Budu držet pěstičky.

    OdpovědětVymazat
  6. Ze začátku čtení jsem měla trochu husí kůži z toho jak to dopadne, ale dopadlo to úplně nejlíp a máš krásného chlapečka. Gratuluju a držte se, ten prcek za to stojí.

    OdpovědětVymazat
  7. Již dlouho k Vám nakukuji , máte moc krásný blog.Gratuluji ke krásnému chlapečkovi.Držte se, přeji Vám aby Vám dělal jen samou radost.Prožila jste si toho hodně, máte v sobě tolik síly a odvahy.Při čtení Vaše článku jsem si uvědomila co je na světě nejdůležitější.Děkuji Alena

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji všem za milé komentáře, které mne velice potěšily a zahřály u srdíčka.....:-D

    OdpovědětVymazat
  9. Moc gratuluji k malému Šimonkovi a držím pěstičky do dalších životních krůčků! Věřím, že to zvládnete,když už teď jste toho zvládli tolik! PS: Děkuji za komentář k fotkám z Finska. :)

    OdpovědětVymazat
  10. MIlá MOni, moc a moc a moc gratuluju, a ještě více držím palečky ,aby mrňousek všecko dohnal .Myslím že dožene a počkej že v lecčems i předežene :-)uvidíš . Předčasně narozené děti musejí mít obrovskou vůli k životu, když musely to své místo na světe vybojovat .Moje nedonošeňátko bylo proti tvému Šimonkovi habán :-) 33tt, 1800g ,takže rozdíl veliký a je to neskuteřný nezmar .Přeju ti sílu a trpělivost, nejhorší je překonat všecky ty kontroly všude, jak prckové začnou chodit, člověku krapet odlehne, pak než začnou brebentit ... hodně štěstí holka zlatá !!!! držte se a opatrujte, a neboj na koníčky zbyde halfo času ...prostě časem, pozdějc :-) mějte se krásně a všici se opatrujte !!! myslím na tebe a fandím !

    OdpovědětVymazat
  11. Dobrý večer, náhodou jsem na váš blog narazila až teď, máte to tu moc fajn, ale při tomto příspěvku mě až zamrazila podobnost s naším příběhem 2 téměř stejně starých kluků a ještě našich jmen. Nejhorší už určitě máte za sebou, ale i tak přeju hodně sil vám i šimonkovi, ať ten rychlý start do života zvládne co nejlíp. A určitě tu nejsem naposled, moc hezký blog.

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé komentáře....:-)