pátek 4. ledna 2013

Novoroční Vendulčina SOUTĚŽ

Protože jsme pořád smutná a hlavou se mi honí vzpomínky na psí slečnu Vendulku, která nás předevčírem opustila, rozhodla jsem se uspořádat soutěž pro vás. Zabavím svou mysl něčím jiným a jedné - možná dvěma - z vás udělám radost. Uvidíme.....:-)


Pravidla soutěže jsou jednoduchá. Protože to je Vendulčina soutěž, napište dolů do komentářů, jaké zvířátko máte doma nebo jste měli, ať už jako děti nebo dospělí. Nebo pokud nemáte, jaké byste si jednou rádi pořídili. Prostě připojte komentář a můžete vyhrát hodnotnou cenu.

 

Pokud se přihlásíte mezi moje pravidelné čtenáře (na mém blogu vlevo) nebo na své stránky vložíte odkaz na moji soutěž, budu velmi ráda, ale nebojte se - není to podmínkou zařazení do slosování. 

Soutěž končí v neděli 06.01.2013 ve 20:00 hod.

21 komentářů:

  1. Ahoj Moniko. Vím, co prožívá „pejskař“, když mu odejde psí miláček. Před 5 lety jsem se rozloučila se dvěma pejsky v jednom dni. První byl mladý, nemocný a druhý byl velmi starý, nemohoucí.
    Bylo to tak hrozné, že jsem řekla, že už NIKDY pejska nechci. Můj muž to ale viděl jinak, naštěstí. Takže mě přemluvil, abychom se jeli jenom nezávazně podívat na štěňátka…
    Co Ti budu povídat, domů jsme si vezli nového člena rodiny Sama. A jsem ráda, že to tak bylo. Je to naše „dítě“, když už ty opravdové děti jsou ve vlastním. Pochopitelně jsem to vůbec neprotahovala a po předchozích zkušenostech vzala Sama rovnou večer do postele, kde má svoje místo do dnes.
    Je to náš věrný kamarád, který nám přináší neskutečně mnoho radosti.
    Koukni se sama:
    http://www.songodrytiremalovce.estranky.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sam je moc krásný...dívala jsem se. Já jsem rozhodnutá, že dalšího pejska nechci, ale vím, že manžel to tak nenechá. Je tu bez ní smutno....strašně smutno. Pokaždé, když jdu po chodbě, kouknu se na místo, kde byl její pelíšek. Teď je tam jen fotka a pár svíček. Když přijdu domů, nikdo mě nevítá tak, jako to uměla ona. Je mi jasné, že se časem nechám přesvědčit. A moc ráda....:-D

      Vymazat
  2. Monička, viem o čom píšeš, máme už tretieho psíka. K nemu cicu micu a maličkého zakrslého zajka, takže zverinec ako vyšitý:-) a vychádzajú spolu všetci úplne úžasne, dokonca aj zaspia na jednej kope:-)Asi preto, že ich pred nami nikto nechcel, tak ich niečo spája. Dúfam, že malý drobček je už úplne oki, vycmučkuj ho za mňa ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendulka také nebyla náš první pejsek. Manžel měl svého Robina a já svého Mandyho. Když jsem se k němu nastěhovala Vendulka byla prostě naše. Kočičky máme také - dvě - Borůvku a Harryho. Náš skoro čtyřletý prcek chce králíčka nebo morčátko. Tak si myslím, že se náš zvěřinec bude postupem času rozrůstat, jak kluci porostou. Jestli budou mít rádi zvířátka jako my, tak s tím musíme počítat....:-D

      Vymazat
  3. Ahoj Moničko ♥, tak jsem si početla i o dalších tvých zvířecích miláčcích a musím říct, máš zlaté srdíčko, jsi prima holka s bezohlednou sousedkou. Vím, co prožíváš. V roce 92 si mamka pořídila vysněnýho pejska - maltézáčka Žanetku. Ta byla vždycky taková dámička, takže nás děcka moc nebrala. Ale po 3 letech porodila nádherná štěňátka a my jsme naše ukecali, abychom si mohli poslední narozenou fenečku, která se narodila v noci, sama bez jakékoli pomoci v pelíšku v koupelně, nechat. Nechali jsme si ji, jmenovala se Sindy a byl to můj/náš pes, tím pádem byla úplně jiná, než Žanetka, dělala kraviny, byla střašně hravá a mazlivá a v očích měla takovej zvláštní smutek. Dnes si říkám, že to věděla. V 9 letech z ničeho nic se jí na břiše udělala bulka a během týdne musela na operaci. Když ji naši přivezli ještě v narkoze, byla tak bezvládná, měla na chlupech všude a na capátkách (tak říkáme doma packám) takové ty "izolepy", jak na ní měli asi přilepené různé hadičky. Spala. Byla jsem unavená, tak jsem si na chvilku lehla, že večer se už snad Sindy probere. Když jsem se vzbudila, naši byli pryč. Bylo to divný. Když se vrátili, v jejich očích bylo všechno vidět. Mamka Sindynku držela v ručníku jako dítě v zavinovačce. Tak jsme se s brekem rozloučili. Zemřela v tom samém pelíšku, ve kterém se narodila, zase sama. Pohřbili jsme ji u nás na chatě na zahradě a dokonce jsme ji měli tak rádi, že když se chata prodala, vykopali jsme ji a přemístili na chalupu, k Žanetce, která nás opustila před 3 lety ve věku 19 let. Možná to zní divně a hnusně, ale já bych ji tam nemohla nechat, byla jsem ráda, že jsme ji našli a přemístili. Bylo cítit, že v ručníku je ještě takové to klubíčko, jak se pejsci choulí, když spinkají.
    Po odchodu Sindynky jsme si pořídili další fenečku, která měla půl roku. Trochu jsme se obávali, jestli jí nebude smutno, ale přivítala nás, jako by to byla Sindy, měla se k nám, dováděla a je správně "trefená". Občas nás nepozná, když si třeba vezmeme sluneční brýle, nebo nasadíme župan. Je srandovní, jmenuje se Ája. Říkáme jí Mája, Maruška. Mamce schovává ponožky a už je jí taky 11 let. Žije u rodičů, my se ségrou už máme vlastní domácnost. Ale vím, že je to největší mazel, kterýho mamka do teď měla. Hrozím se toho, až jednou bude muset odejít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlínko, vůbec to nezní hnusně. Myslím si, že my bychom se zachovali stejně a svoje miláčky vzali s sebou. Jsou jako rodina. Někteří lidé berou psa/kočku jen jako zvíře. Žije - je, umře - není. A jde se dál. Ale pro nás jsou součástí rodiny, strávili s námi kus života, zažili s námi spoustu důležitých okamžiků v životě, věnovali jsme jim spoustu času, nachodili desítky kilometrů. Nad tím nejde jen tak mávnout rukou. Když nás pak opustí, je to jako by odešel někdo blízký.

      Vymazat
  4. Moničko, znám ten smutek, vloni na Valentýna jsme dávali uspat našeho 56 kilového pesana - filu Sama a manžel to tak špatně snášel, že Elistr s manželem ujížděli pro nového pejska a tak nám už skoro rok dělá společnost fenka Žofinka. Jinak k této slečně máme ještě 11 letou fenku Betynku, rok a půl starého kocoura Ládíka a v létě nám někdo do předzahrádky hodil maličkaté kotě Mišáka, zvěřinec jako vyšitý a to nemluvím o tom, když dorazí dcera se svou psí holkou :o)
    Nezapomínám na naše "bývalá" zvířátka, psy Čerta, Šášu, Kubíka a Lucku, kočky Monťase, Terezku, Romea a Belmonda, andulky Toníka, Pepíka..., morčata, křečky, zebřičky, rybičky a potkaní holky Ňufinku,Poldinku...ta byla ze všech nejlepší, pak Fidorku, Fufinka, Alpinku a poslední kousavé potvory Honey a Money.
    A jak píše Painka, taky se děsím toho až jednou odejdou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eli, vidím, že váš zvěřinec je a byl rozsáhlý. Já také často myslím na svá předchozí zvířátka - kocourky Macíka, Mourka, kočičku Micinku a hlavně toho nejdůležitějšího, který hrál v mém životě velmi významnou roli, kocoura Mikyho. Pak určitě na pejska Mandyho, který po mém odstěhování zůstal a dožil u mých rodičů. Na kocoura Dagheeho, který se nemohl ze zdravotních důvodů stěhovat se mnou, takže se o něho dodnes stará moje maminka. Andulku Pepička, křečky Mozarta, Beethovena a Tomáška. To bylo moje dětství. Ale naši i po mém odstěhování úspěšně pokračují....mají rybičky, želvu Viktorku, spoustu andulek....:-D

      Vymazat
  5. Jsem tady poprvé a nejsem pravidelný návštěvník tvých stránek,ale ode dneška budu a i já přikládám svůj příběh není veselý a vždy když ho čtu poněkolikáté tak je mi hodně hodně smutno.
    Měla jsem fenku vlčáka jmenuje se Bessy, je to ten nejúžasnější pes podotýkám že stále žije. Od začátku mých problémů v manželství věděla o všech mých trápeních a nemálo chvil trávila věrně u mé židle když jsem se trápila a brečela nad tím jak jsem mohla strávit tolika let v manželství z mužem, který ublížil a zničil šťastnou rodinu. Bohužel došlo k rozvodu a já do nového domova jsem si Bessy vzít nesměla člověk,který mě tolik úblížil to zakázal. Bessy zůstala v domě, který byl od malička jejím domovem má však pána, který zradil.Nikdy na ní nezapomenu a vždy jak je to jen trochu možné jedu za ní na návštěvu a tajně přes plot jí dávám pamlsky, které měla ráda - nezapomněla na mě vždy mě ráda vidí a tolik se tulí k plotu a nastavuje packu a já jí drbu a ona tak věrně mi olízuje ruku, v jejích očích už ale není jiskra štěstí je tam něco co neumím popsat zřejmě zklamání. Bez pejska nejsem pořídila jsem si nového úplně jinou rasu Labradorku,ale i tak stále myslím na Bessy,kterou tolik miluji.No a už zase brečím nejde to zapomenout i když stále žije už s ní nemohu trávit čas na vycházkách, které tolik milovala. Zdravím tě a určitě zase navštívím tvé stránečky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marcelko, to je moc smutné. Bessy nechápe, že jsi neodešla kvůli ní, ale určitě je moc ráda, když se za ní občas zastavíš, pohladíš ji a dáš nějakou mňamku. Sice už nemůžete být spolu, ale ve Tvém srdíčku má své místo do konce Tvého života. Stejně tak jako máš ty své místo v jejím srdíčku. Škoda, že nemůžete být spolu. Nezkoušela jsi se s manželem domluvit na střídavé péči? Stejně jako se to dělá u dětí, dělá se to ve světě i kvůli zvířátkům - obzvláště psům. Tak třeba bys měla štěstí a uspěla bys. Každopádně přeji hodně psychických sil.....:-D

      Vymazat
  6. Já už jednou vyhrála:-)))
    Přenechám šanci druhým :-))

    OdpovědětVymazat
  7. Monika viem ako to je keď chýba psík . V máji bude rok čo nás navždy tragicky opustil náš Dasty ( 5. r ), niekedy sme ho volali Hoffman počúval aj na túto prezývku . Bol obrovský ( rasa Hovawart ). Kúpili sme ho keď dcérka mala pol roka , vlastne spolu vyrastali .Ich najväčšou zábavou bolo keď ho Rebeka naháňala po dvore lopatou ( detskou ) . Pokiaľ ona dobehla za ním , on ju vždy počkal a keď bola tak dva metre od neho zas sa otočil a bežal na opačnú stranu .Spolu narobili veľa neplechy :-) raz som si sušila povyberanú cibuľu zo záhradky na terase . Rebeka s ňou obhadzovala Dastyho a on cibuľu chytal a vyhadzoval .... veľmi sme ho ľúbili a veľmi mi chýba . Už aj uvažujeme o kúpe nového psíka , ja by som pristala aj z útulku , ale manžel chce poľovnícke plemeno ....už sa neviem dočkať :-) Dasty večne preskakoval bránu , plot . Nemal problém ani s dvojmetrovou výškou a to sa mu stalo osudné . Moje deti si neustále nechávali topánky pred dverami , on ich naučil poriadku....vždy topánky odniesol do záhrady a snažil sa zahrabať :-) . Od vtedy si deti ukladajú topánky do botníka , chvala Bohu aj im to ostalo i keď Dasty tu už nie je :-) .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je tedy škoda. Takový mladý pejsek. Vendulka už byla starší dáma, takže ji nápady našeho Matýska docela obtěžovaly a nejraději se před ním někam schovala. Když si pořídíme nové štěňátko, budou to s Matýskem parťáci a kamarádi, kteří budou spolu řádit a hrát si. Možná Matýska nový pejsek naučí uklízet, jako Dasty vaše děti. Bylo by to potřeba. Musím se poohlédnout po nejbližším psím útulku a na jaře se tam zajedeme podívat. Třeba si tam s nějakým pejskem padneme do oka.

      Vymazat
  8. ola ola ... dnes máme kotě ... leta jsem se tomu bránila, ale ve stejný týden, kdy zemřel můj bratr jsem měla v plánu jet ke kamarádce na víkend. Jela jsem tam s dětmi alespoň na neděli a přitoulala se k tam malá mourovatá kulička. Celá od bláta jak ji psi pohonili. Tak nějak si mne nás adoptovala. Měla v tom jasno hned od prvního vzetí do rukou. Večer jsem s ní odjela dom a všem nám to dělá dobře na duši. Lízinka šťastně s plnou miskou a haldou možností na hrátky, holčinky nějak nemají čas přemýšlet nad jiným zvířátkem a my s mužíkem ji mazlíme.
    Je pro nás vzpomínkou na naši první kočičku před lety. Jmenovala se Polgara (Polinka). Láska, kterou jsme s žalem dávali z domu. Nějak se to společné soužití zvrtlo v haldu pomočených věcí. Darovali jsme ji a venkov jako vyspělou kočku. Nikdy si to úplně neodpustím, ale s malou holčinkou doma mít věčně pomočeno prostě nešlo.
    A máme 4tou andulku. Byla tu s námi Kuba, Arnošt, Žofinka a teď je tu Andy. Andyho jediného z klece už nepouštím. Všechny 3 byli ochočení a uměli i na ruku a hodně dovedností. Žofinka mi ale uletěla a já dostala Andyho asi moc brzy. Ale povídáme si každý den. A Líza ho má jako televizi. Ještě, že má klec zavěšenou ze stropu a vysoko.

    ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc dobře, že jste se s koťátkem takhle krásně našli. Ve správný čas jste se potkali a pomohli jste si navzájem. Náš kocour to měl také nahnuté. Byl to domácí mazlíček, láska, poklad. Jenže, když jsem strávila před porodem dva měsíce v nemocnici a pak jsem ještě domů přivezla takový uřvaný uzlíček, tak se zbláznil a začal značkovat. Čůral úplně všude. Nejdříve jen občas a někam, ale pak se to stupňovalo a třeba i třikrát za den se vyčůral na taková místa jako naše postele, šuplík s prádlem, nákup v položené tašce apod. Bylo to nesnesitelné. Pak začal být i agresivní, napadal mne, když jsem byla doma sama s dítětem a manžel v práci. Ze začátku mi ani manža nevěřil, že se u nás něco takového děje. Ale kocour mě jednou tak pokousal, že jsem na ruce měla kousance skrz na skrz. Hojilo se mi to měsíce. Manžel se radil s doktorem a ten nám doporučil kastraci. Naštěstí to pomohlo. Kocour je od té doby úplně jiný, neznačkuje, není agresivní. Ještě jsem měla strach, že se to zvrhne, až přivedeme domů druhého drobečka. Ale mé noční můry se naštěstí nesplnili, kocour je v pohodě, takže jsme si ho mohli nechat. Jinak bych ho také musela dát pryč. Zlomilo by mi to srdce, ale jiné řešení by neexistovalo.

      Vymazat
  9. Ták o Kikince jsem už napsala v minulém komentáři, tak to nebylo pro obveselení. Mne provázela od první třídy do deváté kočička Lízinka. Byla to jediná z asi patnácti koček, která směla do chalupy, do postele a tak. A naši dva vlčáci Rita a Axa (postupně). Axa měla rakovinu dělohy a tak s námi nepobyla dlouho. Kikinku mi koupil manžel k narozenám - takový přerostlý jezevčík. Provázela nás životem 18 let (bulííííím). Fantasticky přijala narození syna a byla členem rodiny (pořád bulíííím). Někdy během toho se u nás objevil kocourek Silver, kterého jsem sebrala v polích u cesty. Musel ale k rodičům, naučil se chodit ven a v Olomouci byl odchyt toulavých koček. A taky nevidí na jedno oko a procházky ve městě byly pro něj nebezpečné. No a naše současné holky znáš. Sárinka si nás našla, prostě přišla se synem z hřiště. Vendulku jsme si dovezli ze záchranné stanice Zelené Vendolí. Kuk tady: https://picasaweb.google.com/117323897419920657111/NaseZvirata
    P.S. Ano na fotkách jsem já i pan M. ále dávno.... J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kikinka byla moc krásná. Měla podobný čumáček jako manželovo předchozí pejsek Robin. Mrzí mne to, že jste o ni přišli. Ale Vendulka vám to určitě mnohonásobně vynahradí. Vypadá jako pěkné číslo....:-D

      Kočičky také super. Naši Borůvku jsem našla (viz. jeden z mých článků) a její sestřičce jsem musela léčit očičko. Měla ho celé zanícené, plné hnisu, ale naštěstí se mi podařilo ho zachránit a normálně viděla. Dali jsme jí hodným lidem a vím, že byla několikanásobnou maminkou....:-D

      U fotek jsem se fakt zasmála. Vaše kočky ví, jak si udělat pohodlí....:-D

      Vymazat
  10. Psa jsem měla od svých 12 let do dospělosti. Bylo mu 13 let, když mě opustil. Zařekla jsem se, že už nikdy nechci prožít tu bolest a psa už tedy nikdy... Teď máme činčilu, morče a asi 200 pavích oček. Chystá se akvárium na krevetky. To je tedy akce dcery a manžela. I když morče i činčila jsou fajn, stejně mi stále chybí ten pravý chlupatý čumák na pomazlení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem měla spoustu zvířátek....i ty rybičky, dokonce ráčky. Ale pejsek je pejsek. To máš fakt pravdu. To pomazlení s ním je k nezaplacení. To, když Tě radostně vítá doma.....všechny ty procházky....:-D

      PS: Ale vaše činčilka je také moc krásná....:-D

      Vymazat
  11. SOUTĚŽ JE UZAVŘENA.

    DĚKUJI VŠEM ZA ÚČAST.

    LOSOVÁNÍ PROVEDU CO NEJDŘÍVE A OZNÁMÍM VÁM VÝSLEDKY....:-D

    OdpovědětVymazat

Děkuji všem za milé komentáře....:-)